Osidlování kraje a nejstarší zprávy o obci

Náš kraj označovaný jako Podlesí, Pošumaví nebo Podhůří Šumavy čekal na trvalé osídlení až do raného středověku. Písemné prameny se o Vrbici zmiňují poprvé v roce 1382. Na listinách je uváděn název v podobě Wirbicz. Müllerova mapa z roku 1720 používá tvar Wirbitz.

Müllerova mapa z roku 1720 (kliknutím lze obrázky zvětšit).

Vesnice vznikla pravděpodobně již v průběhu 13. století – v době, kdy Podhůří Šumavy osidlovala vyšehradská kapitula. O nejstarších dějinách obce mnoho zpráv nemáme. Existují zmínky o náhrobcích rytířů z Vrbice, jež se měly nacházet ve starém vacovském kostele. Nakolik je tato informace pravdivá, není ověřeno.

Součástí vesnice byl poplužní dvůr – možné sídlo drobného feudála, vladyky (zemana). Stával v jihozápadním rohu návsi. Dodnes se v místě říká „Ve Dvoře“. Polohu a původní tvar dvorce dokládají mapy z 19. století. Na přelomu 18. a 19. století nechali Schwarzenbergové dvůr rozparcelovat a jednotlivé části prodali. Přilehlé pozemky dali do nájmu místním. V roce 1920 dvůr vyhořel. Z větší části byla stavení obnovena, avšak jejich vzhled se proměnil. Mezi jednotlivými domky vznikly proluky. Prostorové uspořádání zůstalo zachované.

Vrbice na mapě stabilního katastru z první poloviny 19. století (červeně bývalý dvůr).

V roce 1528 je Vrbice uváděna jako majetek Kryštofa Koce z Dobrše. Společně s dalšími vesnicemi byla přičleněna k panství Přečín, které Kocové počátkem 17. století prodávají. Nastalo století střídání majitelů, jež je ukončeno roku 1700, kdy přečínský velkostatek kupují Schwarzenbergové. Ti jej drželi až do roku 1936, tehdy statek s rozsáhlým polesím prodali Okresnímu úřadu ve Strakonicích.

Podle záznamů v berní rule Prácheňského kraje z roku 1654 hospodařili ve Vrbici dva sedláci – Bartoloměj Martínek (20 strychů polí) a Jan Janek (18 strychů). Podle zpráv volyňského muzea se ještě v 50. letech 20. století ve Vrbici nacházela velmi stará jabloň (snad z období baroka). Místo, kde vzácný strom rostl, již není známo.

Uspořádání návsi s dvorem na historickém plánu.

Středověké jádro obce se během staletí příliš neměnilo. Okolo návsi jsou nepravidelně rozložena selská stavení a mezi ně jsou vklíněné menší domky chalupníků. Z urbanistického hlediska má uspořádání návsi nejblíže okrouhlici. Místní část „Dálka“ je naopak typickou ulicovou zástavbou. Domy lemují komunikaci vybíhající z návsi „daleko“ k severu. V Dálce svá obydlí budovali převážně domkáři a chalupníci. Směrem ke Lhotě a Milíkovu bývala pouze roztroušená zástavba – samoty a polosamoty. Chalupám na křižovatce cest do Rohanova a Milíkova se říká „Sušina“. Vyrostly na slunném jižním svahu zvedajícím se z údolí Mladíkovského potoka. Jako slovní hříčka působí pojmenování louky za Sušinou při cestě k mostu. Říká se jí „Mokřítka“. Není to hra se slovy, stráň je opravdu podmáčená. Na sklonku 70. let 20. století došlo výstavbou chatové osady k propojení Sušiny s jádrem obce. Rekreační domky byly vystavěny na někdejších drahách (obecních pastvinách). Dům čp. 3 na Sušině sloužil jako obecní  chudobinec.

Ve vsi se dochovalo celkem osm roubených chalup. Jsou cenným dokladem lidové architektury našeho kraje. Nejvíce upoutá roubenka s dřevěnou pavlačí na návsi.

Roubenka čp. 5 na návsi.

Devatenácté století a první světová válka

Pošumaví proslulo ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století „světáctvím“. Na jaře za lepším výdělkem odcházela až třetina obyvatel obce (nejčastěji do Rakouska, Německa, Francie). Pro dokreslení – v roce 1910 měla Vrbice 371 obyvatel (176 mužů a 195 žen) a 50 domů. Velice vyhledávanou bývala práce u cirkusů. Poptávka byla především po kvalitních muzikantech, o které nebyla na šumavském Podlesí nouze. Jiní hledali práci na stavbách či v dolech. S podzimním návratem světáků šumavské vesnice ožívaly. V hospodách bývalo veselo. Dřinou vydělané peníze se mnohdy rychle rozkutálely…

Příběhy světáků ztvárnil ve svých dílech spisovatel Šumavy Karel Klostermann (Světák z Podlesí, Ecce homo, Mrtví se nevracejí – děj povídky se odehrává ve Vrbici a okolí). Podle povídky Mrtví se nevracejí natočil v roce 2003 Český rozhlas stejnojmennou hru v hlavních rolích s Ivanem Trojanem a Terezou Bebarovou.

Kdo neodešel do světa, hledal živobytí v lesích schwarzenberského revíru. Nedaleko za vsí, nalevo od silničky na Zálesí, stojí bývalá panská stodola. U ní se nacházel sklad vytěženého dřeva. Kulatinu sváželi formani přes Vrbici dolů k Vacovu. Důležitou úlohu měla vrbická kovárna stojící při silnici. Nezřídka se stávalo, že kůň ztratil podkovu, či měl povoz závadu, jež bylo potřeba rychle opravit.

Po zániku feudální správy v polovině 19. století vznikl v Přečíně obecní úřad. Do jeho obvodu patřily Vacov, Miřetice a Vrbice. Roku 1912 se Vrbice osamostatnila. Prvním vrbickým starostou byl zvolen Pavel Lešák.

Životy obyvatel citelně poznamenala první světová válka. Mladí chlapci i otcové od rodin byli povoláváni na frontu. Někteří se stali legionáři. Jedenáct vrbických mužů padlo. Jejich památku od října 2018 připomíná pamětní deska vedle kaple.

Vznik republiky a druhá světová válka

Na oslavu vzniku samostatného čs. státu zasadili v roce 1919 občané na návsi lípu (roste u západního rohu kaple). Vznik republiky výraznou změnu v každodenním životě místních nepřinesl. Záhy přišla světová hospodářská krize a po ní další světový válečný konflikt.

V době protektorátní dostal název obce německou dubletu Weidenfeld (die Weide – vrba, das Feld – pole, pláň). V květnu 1945 vesnici osvobodila spojenecká vojska. Část vojáků tábořila na návsi. Pan Doul z čp. 2 uchovával do své smrti památníček s jejich podpisy. Na památku osvobození v květnu 1945 byla vysazena na návsi u hlavní silnice (na rohu hostince) lípa.

Ve Vrbici měl kořeny Ludvík Tryta, občan pražských Kyjí, který zahynul roku 1944 v koncentračním táboře. Ludvík Tryta se narodil roku 1900 ve Vrbici čp. 30. V roce 1976 po něm byla pojmenována Trytova ulice na pražském sídlišti Černý Most.

Hanzův penzion na dobové pohlednici (přibližně konec 30. let).

Ve vrbickém Hanzově penzionu „Pod Javorníkem“ trávil odpočinek předseda Nejvyššího správního soudu a pozdější prezident Emil Hácha.

U svého strýce ve Vrbici vyrůstal Josef Bártík (1897-1968) – legionář, důstojník vojenského zpravodajství čs. armády a brigádní generál. Bártík se narodil ve Stachách. Po odchodu matky do USA zůstal malý Josef u příbuzných na Šumavě. Bártíkovi žili na návsi v čp. 5, kde provozovali obchod. Obchodník Jan Bártík v meziválečné době určitý čas zastával post starosty.

Pohlednice pořízená krátce po druhé světové válce.

Život po druhé světové válce a ve druhé polovině dvacátého století

Po druhé světové válce byl založen hasičský sbor. V živé paměti zůstával ničivý požár z 16. září 1920, kdy vyhořel bývalý panský dvůr. Oheň tehdy zachvátil 10 domů. Celkem 18 rodin zůstalo bez přístřeší. Na návsi byla postavena požární zbrojnice. Hasiči získali starší podvozkovou motorovou stříkačku. Sbor fungoval pouze do roku 1972, kdy se sloučil s požárním sborem ve Vacově. Zbrojnice byla počátkem 80. let přestavěna na společenskou místnost (dnes sídlo obecního úřadu).

Na obrázku masopustu z konce 70. let je vidět původní budova požární zbrojnice.

V roce 1949 vrbičtí postavili na návsi kapli Panny Marie – Prostřednice všech milostí (pouť připadá na 8. května). Dříve stávala vedle křížku (v místě dnešní autobusové zastávky ) dřevěná zvonice na čtyřech sloupech. Stavbu kapličky projektoval stavitel Matějka. Malířskou výzdobu provedl Alois Martan, známý malíř a restaurátor. V roce 2012 prošla kaple rozsáhlou rekonstrukcí. Oprava byla financována z dotačních prostředků a částečně z rozpočtu obce.

Vysvěcení kaple v roce 1949.

V padesátých letech vzniklo v obci jednotné zemědělské družstvo. Záhy se ale rozpadlo. Později bylo založeno znovu. V roce 1962 se spojilo s JZD Vacov. Základem družstva se stal kravín vybudovaný severovýchodně od návsi (v 90. letech přeměněný na pilu). Později byl přistavěn sklad sena (v roce 1981 zasažený požárem) a východně silážní jáma (zasypána při výstavbě areálu dřevozpracující firmy).

Počátkem 60. let se Vrbice dočkala veřejného vodovodu. Obec je zásobována pitnou vodou z oblasti Javorníku a Lhoty nad Rohanovem. Vodovod je posilován z vrtu v lukách pod silnicí na Zálesí. Zdejší mokřinaté louky jsou stabilní zásobárnou vody. Před provedením meliorací se v místě nacházela tůň, které se říkalo „Buchna“. Podle kroniky se sem jezdívalo pro vodu v době největšího sucha. Pověst vypráví, že se v Buchně utopil volský potah. Jiná hovoří o tom, že tu stával klášter, který měl zmizet v bažinách. Voda je bohatá na vápník, což je dáno vápencovým podložím. Nedaleko, v katastru Zálesí (u Votavů hájenky), se nachází malý vápencový lom s šachtovou pecí na pálení vápna z 2. poloviny 19. století, která je kulturní památkou. Vápenku zřídili na svých pozemcích Schwarzenbergové. Vápno z ní se používalo na stavbu nového vacovského kostela. Vedle stávala malá cihelna. Dodávala na kostelní stavbu cihly.

V roce 1976 byl východně od obce vztyčen televizní vysílač. Objekt dnes vlastní České Radiokomunikace. Využití má též pro mobilní operátory.

Obec několikrát změnila příslušnost k okresu. Původně náležela do soudního a berního okresu Volyně (politický okres Strakonice). V roce 1949 byla začleněna do nově vzniklého okresu Vimperk, který byl s rokem 1960 zrušen a splynul s okresem Prachatice. V roce 1964 zanikl ve Vrbici místní národní výbor a došlo ke sloučení s Vacovem. Od roku 1993 je Vrbice opět samostatnou obcí.

Pohlednice ze 60. let 20. století.

Devadesátá léta 20. století nepřinesla pouze změny politické. Zemědělský charakter obce se proměnil na dřevařský. Místní kravín přešel do soukromého vlastnictví a byl přebudován na pilu pro pořez kulatiny. V jejím sousedství vyrostla doslova „na zelené drnu“ výrobna dřevěných vazníků (dnes se specializuje také na montáž dřevostaveb). Prodejna Jednoty na návsi byla přestavěna zpět na hostinec (v současnosti uzavřený).

Současnost

Obec spravuje sedmičlenné zastupitelstvo (do roku 2018 pětičlenné). Starosta je volený jako neuvolněný. Od roku 2019 je Vrbice členem Sdružení místních samospráv ČR.

V roce 2007 byly spuštěny první webové stránky obce. O dva roky později se podařilo zřídit na obecním úřadu kontaktní místo Czech POINT a získat dotaci na nové počítačové vybavení.

Během roku 2009 se povedlo zrekonstruovat autobusovou zastávku. Dosluhující plechovou čekárnu nahradil nový dřevěný přístřešek. V témže roce bylo provedeno nové zakrytí obecní studny v Dálce.

Na podzim roku 2012 se v obci uskutečnilo hasičské cvičení SDH Vacov. Hasiči odčerpali vodu z kašny na návsi. Nádrž byla následně vyčištěna.

Čištění požární nádrže (kašny) v říjnu 2012. Hloubka nádrže je 7 m, průměr 4 m.

Od roku 2013 je obec zapojena do systému sběru tříděného odpadu zajišťovaného společností EKO-KOM, a.s. Sběrné stanoviště je průběžně rozšiřováno. Od roku 2019 je možné navíc třídit kovy a odevzdávat rostlinné oleje. Od léta 2013 zajišťují svoz komunálního odpadu Městské služby Vimperk, s.r.o. Obec uzavřela smlouvu o využívání sběrného dvora a kompostárny Vimperk.

V roce 2014 byl pořízen územní plán.

Ve spolupráci s obcí Vacov došlo v letech 2002 a 2015 k výměně vodovodního řadu z 60. let za nový plastový. Díky dotačním titulům je postupně prováděna obnova povrchů místních komunikací (2015 a 2017). V roce 2017 se podařilo zrekonstruovat veřejné osvětlení a za přispění dotačních prostředků osadit dopravní značení místních komunikací včetně tří dopravních zrcadel.

Rekonstrukce vodovodu na podzim 2002.

Na podzim 2005 proběhly opravy vlhkého zdiva uvnitř kaple. V létě 2012 se kaplička dočkala zasloužené vnější rekonstrukce (očištění střešní krytiny, provedení drenáže okolo základů, výsprava oken včetně klempířských prvků, pořízení nových dveří, oprava a nový nátěr omítky). Na jaře 2019 byly obnoveny nátěry fasády a dveří kapličky.

Nové dveře do kapličky z roku 2012.

V říjnu 2018 proběhla na návsi vzpomínková akce u příležitosti 100. výročí založení samostatného čs. státu a konce první světové války. Součástí aktu bylo odhalení pamětní desky padlým. V květnu 2019 se po letech konala pouť. Poutní mší svatou jsme si připomněli 70 let od postavení a vysvěcení kapličky.

Pouť 8. května 2019.

Rovněž budova obecního úřadu získala novou fasádu. V roce 2018 byly provedeny úpravy interiéru úřadovny, výměna elektroinstalace, montáž přímotopů a položení nové podlahové krytiny.

Od roku 2001 se konají na svátek M. J. Husa pravidelná červencová setkání občanů a návštěvníků obce. Jedná se o neformální přátelská posezení spojená s občerstvením. V červenci 2019 nás poprvé navštívili přátelé z Vrbice u Hracholusek. Na oplátku jsme se za „Vrbičáky“ na druhý konec okresu vydali koncem prázdnin téhož roku i my. Vznikla nová tradice příjemného setkávání a výměny zkušeností.

Místní tradice

V obci se stále udržují některé zvyky typické pro šumavské Podlesí. O Velikonocích ves obcházejí kluci a děvčata s dřevěnými řehtačkami. Na Velký pátek si za své snažení „vyřehtávají“ odměnu v podobě vajec, sladkostí i peněz.

Snímek vrbických řehtáčů z roku 1942.

Poslední dubnový den se nese ve znamení zdobení a stavění májky, kterou je potřeba do svítání uhlídat, aby ji chasa ze sousední vesnice neporazila.

Sedm týdnů před velikonočními svátky se na každoroční obchůzku vydává masopustní průvod. Maškary (jak se průvodu masek u nás říká) vyrážejí „poškádlit“ své sousedy o sobotě před Popeleční středou. V našem kraji se dochovaly velmi starobylé masky tzv. „židů“ (muži v kožešinových charpách často zdobených peřím s dlouhým červeným nosem a v šatech pošitých barevnými hadříky). Ve svých výzkumech jim věnoval pozornost etnograf a filmař Ludvík Baran. Dokumentování zdejších masopustů se prof. Baran věnoval společně se svou manželkou etnografkou Jitkou Staňkovou (naposledy v dokumentu České televize Masky, šašci, démoni z roku 2000).

Vrbiceké maškary (konec 60. let).

Mladou tradicí, která vznikla po roce 2000, je rozsvícení vánočního stromku počátkem adventu. Poslední roky se k rozsvícení přidalo zpívání koled a posezení u ohně či v teple obecního úřadu.